Co život dal a vzal

Holčičko s růžovou mašličkou, než jsi otevřela očka říkali jsme ti Všudybylka, v porodní bedně nebylo místo které bys neprolezla, byla jsi opravdu všude. Pak jsi otevřela očka s moudrým pohledem a rázem z tebe byla Hraběnka, vznešená a noblesní už od štěňátka.
Krásná, něžná, citlivá Hraběnka Gina.

Vybrala si tě panička se stejně krásnýma očima, ve kterých byla láska na první pohled, byly jste nádherná a sehraná dvojka, která vodítko používala pouze na výstavách – asi proto že se to musí. Tvoje rodina tě milovala a nikdy na tebe nezapomene, stejně jako na tebe s láskou vzpomínáme u nás doma v rodné CHS.
Ginuško, neměla jsi nám odejít tak brzo, to není spravedlivé, je nám všem smutno a moc to bolí. A tak doufáme že tebe už nic nebolí a zase se usmíváš tak, jak jsi to uměla pouze ty – Hraběnka Gina – Aggina Amber Bohemia.
Sbohem, holčičko naše.






Tady jsou tvoje fotografie jak si tě budeme pamatovat, krásnou a štastnou :
https://picasaweb.google.com/108654302823934698673/GinusceNaCestuZaDuhovyMost#

Již po řadu let se u nás na Štědrý den vždy něco menšího či většího přihodí. Ještě kdysi před přestavbou domu to bývala zamrzlá voda, přeplněná žumpa, zanesený komín, vybuchlá kamna, později porouchaný mrazák, vyteklá pračka a dále rozříznutá psí tlapa či jiný akutní psí neduh.

Nikdo se mi tedy nemůže divit že na Štědrý den už od rána očekávám co se přihodí letos. Tento rok si všechny tři naše psí dámy vybraly vánoce jako ideální dobu pro společné hárání s tím, že den plné ovulace vyjde přímo na Štědrý den. Jelikož jsme chtěli ještě navštívit hřbitov, rozhodli jsme se vzít všechny tři háravky sebou a Kissíka nechat doma. Po návratu nás ale u vrat nevítal štěkající a vyjící Kissík, nepřiběhl ani na zavolání. Už jsem se viděla jak trávíme tento sváteční den běháním a ježděním po okolí a hledáním ztraceného psa – odpovídalo by to tradici. Šla jsem nejprve zjistit kudy mohl odejít – zda někde neobjevil stopy Kámových rituálů a neprokousal plot. Došla jsem až k domu, neustále volala jeho jméno a najednou se proti mně objevil – vyvalený a rozespalý. On ten můj chudáček tak tvrdě usnul když háravky zmizely z jeho zorného pole a dosahu pachů !!! Už byl tak vyčerpaný – tak se alespoň vyspal než mu je dovezeme zpět, chytrej kluk !

Štědrý večer proběhl v klidu,jen večeři u stromečku a rozbalování dárků jsme museli rozdělit na dvě části –
dámskou a pánskou sekci – vše je zdokumentováno zde.

Rodinné sešlosti, návštěvy babiček, dětiček a jiných příbuzných, slavností obědy a husy na Štěpána, tohle patří neodmyslitelně k vánočním svátkům. Pro někoho je to radost, na kterou se těší celý rok – buď proto že vyrazí po návštěvách a potká se s rodinou a nebo si tyto návštěvy pozve domů.

A pak jsou i tací, kteří tuhle sváteční rodinnou turistiku právě o vánocích z duše nenávidí a vítají každou záminku, která jim umožní se tomu vyhnout. Pánové třeba z důvodu že nemusí sedět povinně u stolu s tchýněmi a dalšími příbuznými, které vidí 1x za rok a dámy zas z důvodu – že nebudou trávit den u sporáku a pak úklidem obýváku po svátečním obědě. Hlavně ta husa… mastný kmín na ubruse dělá fleky, které se špatně perou, zašlapané zelí z koberce obtížně doluje i výkonný vysavač… nejméně závadné jsou snad jen knedlíky. Husím sádlem zapatlané skleničky od piva a vína jsou to nejmenší, to zvládne myčka.

Pro všechny, kteří mají na vánoční rodinné oslavy stejný názor, organizujeme již 4.ročník vánočního výstupu se psy na Blaník. Též se tam schází rodina, jen je trochu jiná a víc příbuzných tam mají jejich psi – což je možná lepší.

Máme tato setkání moc rádi, je milé když vás zdraví a usmívá se na vás někdo, koho neznáte ale protože má na konci vodítka psa je to prostě „příbuzný“ a než se vyškrábete nahoru, už jste v družném hovoru a jako byste se znali dlouho.
Nahoře se najednou začnou z batohů vybalovat krabičky vánočního cukroví, objeví se i nějaká lahvička „tvrdšího“ alkoholu, vše koluje, všichni nabízejí všechno všem…. a vánoční nálada trvá. Rodinné setkání jak má být – veselé, přirozené a… bez stání u plotny, bez úklidu ulepené podlahy a špinavého nádobí.

Tak kdo má chuť – přijďte 26.12. 2011 v 10.oo, sraz na parkovišti pod Blaníkem. Vítán je každý s dobrou náladou, klidně i bez psa pokud nemáte, nějakého vám tam třeba půjčíme.

Náš chlapeček způsobil dnes svým majitelům důkladný šok.V noci se podhrabal pod plotem když elektronický obojek měl výpadek funkce a spolu s kámošem Badem vyrazili honit divočáky, rodina spala.

Ráno našla zděšená majitelka čekat urousaného s naprosto vyčerpaného Bada stát za vrátky, čekal až ho pustí domů. Ale Edýs nikde.

Celá rodina se vydala Edýska hledat, páník projel okolní lesy na čtyřkolce křížem krážem, ostatní obvolávali obecní úřady, policii, myslivce, útulky, okolní veterináře, odchytovou službu, zpovídali sousedy….. ale marně.

Odpoledne jsme vyvěsili na Facebook prosbu o pomoc s hledáním Edýska a panička vyrazila na poslední zoufalý pokus hledat psa k železniční trati a ke skalám kolem Sázavy – s hrůzným očekáváním co najde či nenajde.

Kolem trati neuspěla a tak se vydala k vodě, sebou měla i svou fenku Arletu, která Edýska od rána postrádala rovněž. Když došla k vodě a začala se
vyptávat lidí z okolních chat zavolali na ní z protějšího břehu rybáři zda nehledá podobného psa jako má na vodítku. Prý jeden takový tam s nimi už od 11.oo sedí a chytá s nimi ryby.

Tu radost jakou měla si asi každý majitel psa umí představit a ještě víc se jí ulevilo když jí Edýska dovezli z protějšího břehu na loďce. Jak se Edys
dostal na druhý břeh nám není moc jasné, přeplavat určitě nemohl – je z našeho chovu a ti jsou většinou zarytí odpůrci plavání. Nejbližší most byl asi 1 km od místa, kde Edys s rybářem trávil dnešní den.

Úplně se majitelce ulevilo až když zjistila že je Edys bez jediného šrámu a naprosto v pořádku no a nám doma se ulevilo rovněž.

U „Edýsků“ se už podnikají kroky aby si kluk nechtěl svůj rybářský výlet zopakovat.

Odjakživa tvrdím, že děti by se měly rodit alespoň osmileté, to už je s nima legrace.

Miiminka mi připadají:

• málo trvanlivá,
• upatlaná
• nedá se s nimi komunikovat.

A zřejmě to samé si myslí obě moje chovné fenky o štěňátkách.

U první jsem to brala jako výjimku že má ke štěňátkům takový přístup – Arina je hrdá a pyšná fena, nebude se zahazovat s mrňatama – to je pod její úroveň. Svůj vrh odchovala ve stylu: udělám co musím ale nechtějte po mně abych projevovala nějaké nadšení. Seděla nad štěňaty v křesle a shora dozorovala zda je vše v pořádku. Když nějaké štěně kviklo, zkontrolovala zda je živé a odkráčela. Teprve až když odešla všechna štěňátka z domova a zůstala jen Týna – začala si s ní trochu hrát .

Těšila jsem se, že Týna třeba bude takovou tou obětavou slepičí matkou, o jakých píší všichni chovatelé – že bude opečovávat své potomky s láskou a nadšením. Když do naší smečky přišel Kissík jako štěňátko – ujala se ho, věnovala se mu docela hezky na rozdíl od Ariny, které trvalo měsíc než přestala na malého Kissíka vrčet. A ani potom se jí nesměl dotknout ani chloupečkem nejméně další 2 měsíce.

No, nestalo se – Týna šla přesně ve šlépějích své matky – udělala jen to, co musela. Jak jen mohla tak přes štěňaty utekla a též je dozorovala z gauče. A opět – teprve když doma zůstaly poslední dvě fenečky – začala si s nimi hrát. Do té doby na štěňata vrčela jen se k ní některé přiblížilo – asi se jí zdálo, že 10 štěňat je moc, kdyby se na ní sesypala všechna při hrátkách – neustála by to.

Tak přemýšlím kde se berou ty vzorné feny – matky, které se od štěňátek nehnou, láskyplně je olizují a trpělivě snášejí jejich nájezdy, okusování a tak. V naší chovatelské stanici to není a začínám mít dojem, že je to moje vina – viz úvodní věta mého textu. Jaká matka – taká Katka = jaká panička – takové fenečky.

Paměť se má trénovat, teď si jí trénuji fest. Je to horší než při Pexesu, to je jen hra, ale já teď trénuji na živých tvorečcích a to už je horší když se udělá chyba.

10 štěňátek, 8 bradavek – aby se napili všichni, aby pili rovnoměrně od feny, abych je rovnoměrně dokrmila z lahve, abych na nikoho nezapomněla, aby někdo nepil jen z lahve a od feny vůbec, aby…… no děs.

Neustále počítám od jedné do deseti, opakuji si barvy mašliček. Vínová pila od feny, pila už z lahve ? Nebo to bylo naopak ?

Kolik štěňátek je u feny, 6 ? Kde mám zbylé 4 ? Za ní ? Nebo pod ní ? Kdo mi chybí, která barva ? Sakra, už zase se vínová nacpala k té největší bradavce, vždyť tam byla před chvílí, k největší teď musí růžová, ta tam ještě nebyla…..

V noci ze spaní počítám do deseti a před očima mám duhu, jedna barva přechází v druhou – velikonoční pomlázku s mašličkami nechci příští rok ani vidět !!!!!

Pokud si někdo naivně myslí, že výraz „porodní bedna“ vystihuje účel určení, tak u nás máme po nedávném porodu naší Týny naprosto jiné zkušenosti.

Po nastěhování bedny cca 10 dnů před porodem domů do pracovny si bednu pro sebe zabral Kissík a spokojeně v ní prospal všechny noci. Začala jsem přemýšlet o další bedně pro Týnu, nevypadalo to, že by ji hodlal za účelem porodu přepustit komukoliv.

Pak nastal čas porodu a Týna ? Zcela určitě nehodlala rodit v nějaké bedně ! Proč taky, bude přece rodit tam, kde bydlí. Takže kromě koupelny, WC a kuchyně… rodila postupně ve všech místnostech našeho domu!  V bedně porodila jen jedno štěně, to asi omylem nebo proto že šla právě kolem a přišlo jí to jako dobrý nápad. Všechna štěňata rodila ve stoje, jen to jedno v bedně porodila vleže.

Porod Týny byl něco mezi komedií a hororem. 9 štěňat přišlo na svět přirozenou cestou, poslední 4 za asistence našeho veterináře, který si k nám přivezl cestovní veterinární ordinaci včetně sona. Po porodu 9tého štěněte sono ukázalo hluboko v hrudníku ještě jeden plod, který se jevil jako ne zcela vyvinutý a i přes další dávku oxytocinu se plod neposunoval k pánvi. Odjeli jsme na veterinu s tím, že ten „nepodarek“ bude odstraněn. K překvapení našemu i našeho veterináře se ukázalo že je to další zdravé a životaschopné štěňátko, které se ukrývalo za záhybem střeva a proto na sonu nebylo vidět celé. A prý by se ani přes to střevo samo neprobojovalo na svět. Skončili jsme s celkovým stavem 10 miminek, vyvalenýma očima a totálním vyčerpáním po 18ti hodinách od porodu prvního štěněte.

A teprve pak začala porodní bedna plnit svůj po-porodní účel, Týna s mimiškama se nastěhovala a Kissík vůbec neprotestoval když tu nadílku uviděl. V průběhu porodu byly zavřené dveře do pracovny a jak Kissík tak Arina se dožadovali vstupu a chtěli vidět co se tam děje a co se to odtud ozývá. Když jsme jim to konečně po 36 hodinách umožnili… Arina znechuceně odešla a Kissík s vytřeštěnýma očima vycouval z pracovny. Od té doby je klid, dveře do pracovny zůstaly otevřené a oba naši dospělci je obcházejí obloukem aby se na ně náhodou nevyřitilo nějaké otravné štěně, o které by se museli starat – prý to rádi přenechají Týnušce. Ale o to více oba hlídají pozemek !!!

Naše putovní porodní bedna se teď na delší dobu usídlila v Plzeňském kraji. Stihli se v ní narodit malí Velcí švýcarští salašničtí psi ale kromě fotečky nemáme žádné další podrobnosti. Snad se jim daří dobře už v nových rodinách, moc bychom jim to přáli.

Jako další plzeňáci v pořadí se 13.7.2010 narodilo 10 mimin vrhu A CHS Z Tymákovské zahrady (matka je Barbie z Lesní čtvrti a otcem  César pod Radyní). 6 feneček a 4 pejsci a všichni budou potřebovat nové páníčky. Kontakt na chovatelku je: Kraftova.Alena@seznam.cz a fotečky jsou zde: 
A takto zhodnotila bednu paní chovatelka Alena: „Pokud se týká cestovní "bedny", už jsem říkala, že bych chtěla vidět toho šikovného chlapa, který jí vytvořil- je opravdu super!! Dobře se udržuje, na milimetr se vešla do kufru našeho auta  a co už toho asi odchovala!!!
Bedna je opravdu skvělá  - také bych nerada čekala do poslední chvíle na "domácí výrobu" a také jsme v ní týden před porodem seděly obě a mlsaly tam spolu dobroty – aby se vytvořily příjemné asociace. A povedlo se  - po horečnětém rozhrabání opečovávaných záhonků na zahradě /asi 20x vyhozeném muškátu/ těsně před porodem naše Beninka šla ukázkově do bedny a dobře to dopadlo."

Máme velkou radost a i tomuto krásnému vrhu přejeme jen to nej... , hlavně zdraví a milující nové rodiny.
Jo a bedna bude za 2 měsíce volná..... kdyby měl někdo zájem J
A nezapomeňte na podmínku zapůjčení: poslat fotečky a povídání !!!!!

Dálkově ovládaná vrata jsou bezva věc do doby než před nimi zastavíte, mačkáte ovladač a ono nic.
 

Říkáte si – asi je ovladač vybitý a jdete zkusit otevírání přímo přes elektrický spínač. A ono zase nic. Že by nešla elektřina ? Kdepak, světlo svítí.

Stačí letmý pohled směrem k vratům a vše je jasné. Nás „malý" jedenáctiměsíční pejsek Kissík opět věnoval svou pozornost kabelům ale jelikož tyto byly  tentokrát zasekány ve zdi, vytáhl je a trochu pokousal L 

Nevíme, zda si Kissík plánuje v budoucnosti založit živnosťák na kabelové vedení ale zcela určitě se už těší na návštěvu našeho dvorního elektroopraváře a se zájem mu bude koukat na ruce, obdivovat jeho nářadí a už si bude v duchu plánovat další úpravy naší elektroinstalace.

Další možností je, že si chtěl bránu otevřít a jít se podívat na zastávku autobusu, což je jeho další záliba – vyběhnout vraty, nereagovat na volání, doběhnout na zastávku, nastoupit do busu prostředními dveřmi, pozdravit cestující a navzdory vyvěšenému pokynu předními dveřmi vystoupit. Zděšení moje, cestujících a řidiče si asi umíte představit všichni.

Našemu skřítkovi Kssíkovi se zřejmě přestalo líbit, že komunikujeme se světem přes internet zatímco on by raději se s každým kámošil osobně a tak zakročil.

Překousal hlavní přívod telefonní linky, internetu a intercomu do našeho domu.

Tohle vedením. „husím krkem" přežilo 3 salaše, jednoho jezevčíka a pět štěňat – nikdo z nich si kabelů ani nevšiml, až Kissík ve svých téměř 8 měsících L

A vybral si k tomu první den kdy se po dlouhé době ochladilo a začalo sněžit. Takže se vedení opravovalo za tmy, za hustého sněžení, všem mrzly ruce – ovšem Kissík byl ve svém živlu. Pobíhal kolem opravářů, vrtěl ocasem, snažil se je při práci olizovat, skákal jim do nářadí a vůbec projevoval velikánkou radost. Stejně mám pocit, že to vše zařídil schválně aby u nás bylo živo a měl koho vítat. Jsem zvědavá co vymyslí příště, kabely už jsou schované pod železným pláštěm.

Do odvolání byl zakázán vstup návštěvám na náš pozemek.

Kissík v nestřeženém okamžiku ukradl v ložnici moje kalhotky a nikde nebyly k nalezení.

Už vidím ty obličeje návštěvníků, kdyby na ně náhodou někde narazili. Taky nevím, co bych si myslela o domácnosti, která pohazuje temně vínové krajkové spodní prádlo volně po pozemku.

Nevím kde je měl náš skřítek týden pečlivě ukryté ale dnes se objevily na dvoře před garáží, takže zákaz návštěv rušíme. Tedy ... do příští Kissíkovy akce J

Přesně podle domluvy, že porodní bednu zapůjčíme za příběh – poslala svůj příspěvek Marcela - majitelka CHS Tříbarevná láska : 

Mamina Cindy vše zlé ve zdraví překonala a její jediná fenečka Alicia ji neopustí, zůstává doma.

A moje počáteční "štěňata nikdy více" se mění na „až budeme mít zase mimiše...".

Původní bednu  jsme využili minimálně ( viz foto – tohle přesně si Cindy myslela a také to udělala, gesto víc než výmluvné), pro naši obryni byla malá, ale manžel podle ní (a návodu z CHS Czech Rea) sestavil bednu „berňáckou" 150x150cm ( též k zapůjčení).

Jsem ráda, že se již ozval nový zájemce o bednu a přeji Lucce J. i její americké kokřici úspěšné nakrytí a koncem října bednu plnou štěňátek."

Naše bedna už je znovu zamluvená a poputuje dál a ještě se nám úspěšně rozrůstá sortiment beden k zapůjčení  Předpokládám, že u Marcely budou zápújční podmínky obdobné jako u nás

Závěrem ještě foto malé Aji

Psy chováme už spoustu let ale kotec nebo psí boudu jsme nikdy neměli (tedy měli – jednu obroooovskou – celý náš dům). Nikdy jsme ale také neměli doma  současně víc fen, vždy jen jednu a k ní psa – to se dalo v době hárání zvládnout systémem „přepouštěcích komor" – vždy jeden pes venku a jeden doma, pak vyměnit.

Nedávno jsme si ale dovezli štěně – pejska, k našim dvěma dospělým fenám a doba dozrála, bylo nutno pořídit kotec.

Byli jsme zvědavi jak naše konzervativní salaše kotec přijmou. Víme, že naše fenky jsou konzervativní a každou změnu dlouho vstřebávají takže postavit jim cosi do míst, kudy byly celé roky zvyklé bez omezení probíhat bude pro ně asi šok. Tak jsme jim alespoň pro jejich klid nechali kotec postavit v místě, kde jsou zvyklé se krmit.

Dnes bylo slavností zahájení provozu a k našemu překvapení vše proběhlo v pohodě, nikdo se nepřerazil o průhlednou stěnu a všichni pochopili, že pokud se chtějí nažrat, musejí to obejít skrz dveře J Není nad to mít pažravé psy.

Ano, naše salaše kotec přijali, jen se na něj dívají s výrazem: Naši páníci si tyhle krámy dotáhli domů a nevěděli kam to dát, tak nám to postavili sem aby nám to překáželo ale budiž, nažrat dám dávají tak jim to tady budeme tolerovat.

Když jsme si přivezli koncem černa k našim dvěma dospělým salašnickým holkám malé štěně – pejska Kissouška, starší fenka – naše ředitelka Arina – nad ním ohrnovala téměř dva měsíce nos, vrčela na něj a nesměl se k ní přiblížit, natož si s ní chtít hrát. Nechtěla mu ublížit, jen ho varovala aby si nic nedovoloval. Zřejmě se rozhodla, že od začátku vezme výchovu do svých pevných tlapek, jelikož u nás doma výchova lehce pokulhává.

Kissoušek jí celou dobu respektoval ale nepřestával jí obdivně sledovat. Jakmile šlo do tuhého a něčeho se polekal  už hledal ochranu za jejími zády.

Mladší fenka, naše hodná a milá Týnuška Kissíka okamžitě adoptovala, hrála si s ním, nechala se od něj okusovat (někdy dost bolestivě) a celý den se mu věnovala tak, že večer usínala ve stoje.

Dnešním dnem se situace změnila a my netušíme proč.

Arinka vzala konečně Kissíka na vědomí a dovolila mu aby jí okusoval, rval za kožich a smí i ležet vedle ní a opírat se o ní, což nedovolila dříve ani své dcerušce Týně. Malý skřítek je v sedmém nebi, od Ariny se nehne a chudinka obětavá Týnuška je najednou sama, Kissík si jí téměř nevšimne.

Takhle krásně si hrával Kissík s Týnuškou.

A takhle si smí dovolovat na Arinku – ředitelku  a takto spolu hlídají .

Co říci závěrem?

No, je to chlap, chce dobývat ženské, snadné kořisti ho už nelákají.

25.2.2009 se jako další v naší putovní porodní bedně (viz předchozí povídání zde)  narodilo fenečce Allse už skoro nečekané a o to víc vytoužené a milované berňácké miminko – krásná Angel Magic.

Narodila se jako jedináček a aby si nepřipadala v tak velké bedně ztracená a opuštěná, spávala panička vedle bedny na zemi a zcela určitě nebyla první chovatelkou, která takto trávila noci – s počtem štěňat to nesouvisí, to je prostě „postižení"
Jak Angel rostla je vidět zde. Dnes je u zí už velká slečna, bednu dávno nepotřebuje. Domů se nám ale bedna nevrátila, od malé Angel si jí přímo odvezla panička další berňácké nastávající maminy a my doufáme, že se v ní už co nevidět narodí zas nějaké krásná salašnická miminka.
Opět volná by bedna mohla být na konci prázdnin – tak kdo má zájem..... ? Podmínkou pro bezplatné zapůjčení je: sepsání dalšího pokračování Vzpomínek z porodní bedny a fotodokumentace .

Máme nového pejska – externistu. Z ničeho nic se objevil přímo v naší ložnici.

Ráno jsem odjížděla do práce, 2L i naše psí slečny byli zavřeni doma, všichni spokojeně spali. Pejsek nějak proběhl kolem mého auta, vyběhl k domu, šikovně si otevřel vchodové dveře skokem na kliku, psí slečny vypustil na zahradu, společně si všichni poběhali mokrou trávou a pak šli vzbudit 2L.

Chudák, vyděšeně zíral PROČ má v ložnici náhle 3 psy.

Okamžitě mi volal do auta a ptal se co to má znamenat. Po mém vysvětlení odvedl cizího psíka k vrátkům a vypustil ho ven. Zasedl k počítači a věnoval se práci. Do půl hodiny do něj náš psí externista najednou znovu strkal čenichem a hlásil se k němu jako k dobrému kámošovi. Rituál s vypuštěním se opět opakoval a 2L odjel do práce. Po návratu jej na dvoře opět vítali 3 psíci.

Externistu vyprovodil a šel zkoumat kudy se na náš pozemek dostává. Ano, objevil slabé místo – přeskakuje ze sousedního pozemku přes střechu naší garáže jelikož soused si ke stěně garáže složil haldu písku a tím zvýšil terén cca o 1 metr.

Druhý den ráno se situace opakovala, náš externista nás opět probudil v 6.45 ráno příchodem přímo do naší ložnice, tedy přesněji – vzbudilo nás vrčení Arinky a externista stál jak socha mezi dveřmi do ložnice.

Tak mám takový dojem, že budeme asi první v Evropě, kteří začnou na noc zamykat dům ne kvůli zlodějům a jiným lidem ale kvůli psovi !!!!

  Přijela návštěva, Jana – panička od jezerní královny Gowee, tentokrát bez Go ale s malou Viki a její maminkou Kačkou. Měli jsme pocit, že naše jezírko bude tudíž v bezpečí ale byl to omyl. Zřejmě každý, kdo se vyskytne v blízkosti paničky Jany, pocítí neodolatelnou chuť skočit do vody. Čím to bude netuším. Jen na chvíli byla Viki s Janou sama u jezírka a už tam hupla. Naštěstí ne celá, Jana jí zachytla v poslední chvíli takže to odnesly jen promočené rukávky až k ramenům.

Týna je varovala - ta holka vám tam skočí, jenže jí nikdo nebral vážně.

Ještě jí Jana ukazovala vodičku stylem – koukni, rybičky tam taky spokojeně plavou, nepůjdeš k nim?

Zděšená Týna - ježiš, ona to fakt udělá !!!!

Už se na to připravuje.

No a máte, už si jí musíte převléknout do suchého !!!

Dnes jsem byla skutečně ráda, že bydlíme na kopci a na naši zahradu není příliš vidět. Pokud by tomu tak nebylo už by byl náš pozemek touto dobou plný kriminalistů, lékařů a ví bůh koho ještě.

Naši pejskové dostali čerstvé hovězí kosti a hlodali je s takovou vervou, až byl sníh kolem nich zbarvený krví. Vzhledem k tomu, že byli na zahradě sami a naše auta též byla v garáži, muselo to vypadat jako by oni hodovali na krvavých pozůstatcích svých majitelů. 

Psí exkrementy – problém ve městě ale i na vlastní zahradě.

Že se musí sbírat to je jasné. Že na to není čas denně, to je také jasné. Při počtu více psů než jeden to ale působí i jiné problémy.

Teď jsem ráda, že jsem jako dítě hrávala Pexeso. Vysvětlím:

Nestihli jsem posbírat všechny výplody našich psů o víkendu. V pondělí dostal jeden ze psů průjem. Vet nasadil léčbu a bylo nutné sledovat její úspěšnost. Což v praxi znamená – sledovat co pes ze sebe vyloučí. Pozorovat psa 24 hodin nemohu, takže zbývá jen obchůzka zahrady a prohlídka terénu. Nojo, ale odliště čí je co a co je dnešní?  Takže používám strategii Pexeso – zapamatovat si kde co už bylo J

To tedy byl nápad, přespat na klubové výstavě v chatičce v kempu. Zvláště když večer byla členská schůze klubu a všichni po skončení schůze chodili do svých chatek kolem té naší.

Naše salašnické holky ze samoty na kopečku u lesa jsou zvyklé po setmění hlídat a každý pohyb hlásit. Takže si každý umí představit, že proštěkaly celou noc, hlásily každého kdo v noci šel na WC, do umývárny, každého hosta opouštějícího restauraci, každého psa jdoucí s páníčkem vykonat svou potřebu do lesíka, prostě každého kdo vystrčil byť jen nos nebo pacík ze své chatky. Do rána jsme měli dokonalý přehled o celonočním pohybu všech hostů v kempu.
Dveře od chatičky byly chatrné, jazýček západky uvolněný, pro bezpečnost ostatních jsme raději zamykali ale stejně se chybička vloudila – nad ránem, kdy se louka začínala plnit návštěvníky, sjíždějícími se na svod mladých, už holky nevydržely, opřely se do dveří a vyrazily bránit celou noc úporně střeženou louku před vetřelci.
Umím si představit zděšení majitelů mladých psíků, když se na ně z chatky vyřítily dvě štěkající příšerky s úporným výrazem v očích. Na obranu našich holčiček však musím říci, že těm nic netušícím psíkům nehodlaly ublížit, běžely je pouze napomenout a varovat, že jsou na cizím území jelikož po dvoudenním pobytu v kempu si již toto území přivlastnily. Prostě ty chudáky seštěkaly, pak hodily hlavami, otočily se a pyšně odkráčely ke své střežené chatce.

O účinkování našich salaší na výstavě nemá cenu se rozepisovat, obě splnily co se od nich čekalo, Týna si to užívala a Arina to se zaťatými zuby přetrpěla a provzdorovala. V neděli dopoledne celou akci zakončila tím, že ve vhodném okamžiku skočila do kufru auta a zalehla s výrazem: končím, na svod těch mých mladých zmetků se faaakt dívat nemusím, a setrvala v autě až do odjezdu – naprosto spokojená.